Autoři
Nejvyšší soud nedávno rozhodl[1]o tom, zda a za jakých okolností je platné doručení v jiném než původně uvedeném místě. Podle soudu se použije právo státu, který doručování provádí.
Podle čl. 7 odst. 1 nařízení EU o doručování (1393/2007) se použije právo státu, který provádí doručování (pokud není požadováno jinak). Příslušné právo upravuje:
- způsoby doručování;
- způsob, jakým musí být podrobně provedeno, a
- technické podrobnosti v něm obsažené.
Stále však není jasné, zda místní právo odpovídá také na otázku, zda může být doručení písemnosti platné na jiném místě, než které je stanoveno jako adresa příjemce.
Podle Nejvyššího soudu musí soud pro posouzení, zda je doručování v souladu se zákonem, obecně použít právo, kterým se řídí. Nicméně v souladu s § 106 odst. 2 německého občanského soudního řádu platí, že pokud je doručování součástí mezisoudní pomoci, pak se - z rakouského právního hlediska - použije právo státu, který doručení provedl. Příslušné rakouské právo tedy odkazuje na právo příslušného státu.
Pokud soud požádá o doručení písemnosti podle práva státu, který žádost provádí, neznamená to výslovně doručení písemnosti podle zákona o doručování písemností. Podmíněné usnesením podle § 7 zákona by mělo za následek nezákonné doručení písemnosti, pokud by byla doručena na jinou adresu. Je tomu tak proto, že zákon o doručování písemností stanoví pouze "technické podrobnosti" doručování písemností v Rakousku; tyto podrobnosti se v jiných zemích neuplatňují. Podle § 106 odst. 2 německého zákoníku platí, že pokud je doručení písemnosti součástí mezisoudní pomoci, odkazuje rakouské doručování písemností na doručování písemností v příslušném státě.
Nejvyšší soud nakonec rozhodl, že žádost o doručování lze zákonně vykládat pouze podle práva příslušného státu. Pokud toto právo stanoví, že doručování může probíhat i na jiném místě, není důvod považovat to za nezákonné. Jinými slovy, vhodné místo doručení písemnosti - tedy místo, kam se doručuje písemnost v souladu s § 2 odst. 4 zákona o doručování písemností - musí být určeno právem příslušného státu.
Zdroje
- Nejvyšší soud, 29. září 2016, 2 Ob 158/16y.
