Autoři
Dne 15. července 2011[1] Nejvyšší soud potvrdil, že univerzální právní nástupce účastníka řízení je považován za "stejného účastníka", jak vyplývá z článku 27 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Pokud je u soudů různých členských států zahájeno řízení o téže věci a mezi týmiž účastníky, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako u prvního, řízení i bez návrhu, dokud není určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako u prvního.
Podle ustálené praxe Evropského soudního dvora (ESD) by měl být pojem "stejný důvod žaloby" vykládán a uplatňován tak, aby podporoval účel nařízení, a nikoliv příslušné vnitrostátní procesní právo. ESD vykládá předmět sporu extenzivně.
Soud argumentoval, že to neznamená, že požadovaná náprava musí být totožná, ale protože se oba právní spory točí kolem stejné otázky, je možné pouze konzistentní rozhodnutí pro obě strany. Cílem článku 27 je zabránit výskytu protichůdných rozhodnutí ve smyslu doložky neslučitelnosti podle čl. 34 odst. 3 nařízení. Kromě toho nezáleží na znění požadovaného zadostiučinění. Článek 27 se použije i v případě, že je žaloba na vydání zamítavého deklaratorního rozhodnutí konfrontována s pozdější žalobou na plnění.
Soud dále argumentoval, že podle ustálené praxe ESD se pojem téže strany může - ve výjimečných případech - vztahovat i na strany, které se řízení přímo neúčastní, ale jsou rozhodnutím povinně dotčeny.
Vzhledem k účinkům univerzálního nástupnictví by nebylo v souladu s hlavním účelem nařízení (tj. zabránit nákladným paralelním řízením a protichůdným rozhodnutím různých vnitrostátních soudů, které se zabývají stejnou otázkou) nepovažovat univerzálního nástupce za stejného účastníka řízení ve smyslu článku 27. V tomto případě by se jednalo o stejného účastníka řízení.
Přerušení řízení nesmí být podmíněno zkoumáním příslušnosti nebo pravomoci soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, a to ani v případě, že by žalobce tvrdil, že žalovaný chtěl svým předkupním právem získat neoprávněnou výhodu místa.
Zdroje
- Nejvyšší soud, OGH 15. července 2011, 8 Ob 149/10k.
