logoIlo

Nejvyšší soud potvrdil přerušení řízení v podobných případech

Autor: Mgr: Klaus Oblin

Dne 15. července 2011(1) Nejvyšší soud potvrdil, že univerzální právní nástupce účastníka řízení je považován za "stejného účastníka", jak je stanoveno v článku 27 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Pokud je u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci a mezi týmiž účastníky, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako u prvního, řízení z vlastního podnětu, dokud není určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako u prvního.

Podle ustálené praxe Evropského soudního dvora (ESD) by měl být pojem "stejný důvod žaloby" vykládán a uplatňován tak, aby podporoval účel nařízení, a nikoli příslušné vnitrostátní procesní právo. ESD vykládá předmět sporu extenzivně.

Soud argumentoval, že to neznamená, že požadovaná pomoc musí být totožná, ale jelikož se oba právní spory točí kolem stejné otázky, je možné pouze konzistentní rozhodnutí pro obě strany. Cílem článku 27 je zabránit vzniku protichůdných rozhodnutí ve smyslu ustanovení o neslučitelnosti obsaženého v čl. 34 odst. 3 nařízení. Kromě toho nezáleží na znění požadovaného zadostiučinění. Článek 27 se použije i v případě, že je žaloba na vydání zamítavého deklaratorního rozhodnutí konfrontována s pozdější žalobou na plnění.

Soud dále uvedl, že podle ustálené praxe ESD se pojem téhož účastníka může ve výjimečných případech vztahovat i na účastníky, kteří se řízení přímo neúčastní, ale rozhodnutí se jich povinně dotýká.

Vzhledem k účinkům univerzálního nástupnictví by nebylo v souladu s hlavním účelem nařízení (tj. zabránit nákladným paralelním řízením a protichůdným rozhodnutím různých vnitrostátních soudů, které se zabývají stejnou otázkou), kdyby se univerzální nástupce nepovažoval za stejnou stranu, jak je definována v článku 27.

Přerušení řízení nesmí být podmíněno zkoumáním příslušnosti nebo pravomoci soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, a to ani v případě, že žalobce tvrdil, že žalovaný chtěl svým předkupním právem získat neoprávněnou výhodu místa.

Poznámky na závěr

(1) Nejvyšší soud, OGH 15. července 2011, 8 Ob 149/10k.