logoIlo

Zkoumání restitučních nároků

Autor: Mgr: Klaus Oblin

Restituce splatná v důsledku nesplnění povinnosti poskytnout protiplnění

Podle občanského zákoníku,(1) aby mohl vzniknout restituční nárok z důvodu neposkytnutí protiplnění, musí si být příjemce služby vědom toho, že služba byla poskytnuta v očekávání pozdějšího přijetí protiplnění.

Obecně podle § 1435 zákoníku takový nárok vzniká, když pominou okolnosti, které byly základem transakce. Pokud je transakce založena výhradně na službě, řídí se § 1152 zákoníku.

V souladu se zásadou uvedenou v § 1152 o. z. je v právní praxi přijímáno, že příjemce smluvního plnění, které nelze vzít zpět, je povinen druhé straně poskytnout přiměřenou odměnu. To není nutné, pokud příjemce odměnu za plnění neočekává.

Pokud jsou tedy služby poskytovány v nekomerčním kontextu, je nezbytné rozhodnout, zda byla služba přijata vědomě. Je však na příjemci, aby prokázal, že služba byla poskytnuta bez povinnosti platby.

Aby mohl vzniknout nárok na neposkytnutí protiplnění podle § 1435 ve spojení s § 1152 zákoníku, musí si být příjemce vědom toho, že služba byla poskytnuta v očekávání pozdějšího protiplnění.

Pokud poskytovatel služby nenese odpovědnost za nesplnění účelu, jeho nárok nezávisí na prospěchu, který příjemce získal. Pokud je dodavatel jakýmkoli způsobem odpovědný za nesplnění účelu, může vznést nárok pouze na částku, která by vedla k bezdůvodnému obohacení. To znamená, že náhrada škody může být omezena na skutečný prospěch získaný příjemcem. Úplná ztráta nároku je možná pouze v případě, že dodavatel způsobil selhání účelu ve zlé víře. Důkazní břemeno ohledně možného omezení náhrady škody nebo úplného zamítnutí z důvodu zlé víry leží na příjemci.

Ve smyslu § 1152 zákoníku zahrnuje "odměna" obvyklou odměnu, jakož i další běžné a mimořádné výhody (např. provize), které se odvíjejí od výsledku poskytnuté práce. To znamená, že mzda se odvíjí od dosažených výsledků pracovníka, jakož i od podmínek na trhu a obchodní situace. Jedná se tedy o výkonovou odměnu.(2)

Restituce v rámci nesplnění účelu

Nárok na vrácení obohacení z důvodu nesplnění účelu vzniká i v případě, že se jedná o plnění na základě smlouvy. Částečné nesplnění účelu vede pouze k částečnému zrušení smlouvy.

Odvolací soud nedávno rozhodl(3) že nárok na vrácení obohacení z důvodu nesplnění účelu je možný i v případě, že se jedná o plnění, které je smluvně dluženo. Tento názor se neodchyluje od nejvyšší judikatury.

Podle § 1435 občanského zákoníku může dodavatel požadovat od příjemce věci, které mu po právu náležely, pokud zanikl právní důvod pro jejich zadržení. Jurisprudence to připouští jako důvod pro restituci z důvodu zániku důvodu nebo nenastoupení sukcese nad rámec jeho doslovného výkladu. To platí vždy, když pomine obchodní důvod nebo obecné okolnosti, které by byly účelem transakce. Není třeba výslovné dohody o právním účelu plnění. Motiv a účel transakce však musí být dodavateli výslovně vyjádřen, aby mohl v případě neúspěchu účelu uplatnit reklamaci.

Restituční nároky v případech ukončení smlouvy se řídí zásadami práva obohacení. Druhá věta § 921 zákoníku je pouhou aplikací § 1435. Vrácení části kupní ceny po odstoupení od smlouvy jako nárok na obohacení je dílčí kategorií § 1435 zákoníku.

V projednávaném případě strany sepsaly smlouvu, která byla uzavřena dne 1. dubna 2006 na dobu nejméně tří let, ale která byla v roce 2007 vypovězena. Žalovaná si byla vědoma účelu smlouvy - konkrétně byly sjednané podmínky zavedeny za účelem prodeje výrobků žalobkyně v zařízené nemovitosti, která sloužila jako reklamní plocha pro její zboží, které se zde prodávalo. Proto byl tento účel součástí smlouvy.

Dohodnuté podmínky nebyly splněny a nedosáhly očekávání žalobce - konkrétně pokračování smluvního vztahu po určitou dobu. Účel se částečně nepodařilo naplnit z důvodu předčasného odstranění reklamního materiálu. Toto částečné nesplnění účelu vyvolalo nárok na vrácení části platby na základě obohacení.

Poznámky na závěr

(1) Článek 1435 ve spojení s článkem 1152 zákoníku.

(2) Další podrobnosti k této problematice viz rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu 6 Ob 172/10b ze dne 22. září 2010.

(3) Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu 4 Ob 105/10k ze dne 31. srpna 2010.